O nás
Prvního psa a byl to zrovna Šarplaninec, jsme si pořídili v říjnu 1994. V té době jsem se vracel po ročním působení, coby příslušník mírových sil OSN z válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii. V takzvané Republice Srbská Krajina jsem se v průběhu mé mise několikrát setkal s tímto plemenem a hned mě oslovilo. Ve většině případů to byli obrovští psi, žijící někde na samotě a perfektně střežili obydlí, majetek a rodinu svého pána. Na první pohled bylo vidět, že je to pes nenáročný a že „vydrží úplně všechno“.
V této době jsme sice doma bydleli v panelákovém bytě (já, manželka a tříletá dcera Zuzana) ale vlastnili jsme docela velkou (2000m2 ) zahradu, která byla vzdálená asi 15 minut chůze od našeho bytu. Rozhodl jsem se tedy, že si tohoto krásného psa pořídím. Vyhlédl jsem si jeden dům, nedaleko města Teslingrad (nyní je to Ličky Osik na území Chorvatska), kde měli na dvorku čerstvá štěňata Šarplaninců (asi 14ti denní), jedno jsem si zamluvil a majitel (gazda) mi ho hned označil vystřižením chlupů na vrchu hlavy (tato lysinka byla viditelná snad ještě po prvním roce života).
V té době byla situace místních obyvatel (Srbů) hodně složitá. Mnozí z nich nevlastnili ani doklad totožnosti. Nemohl jsem se tedy divit, že přesto, že „gazda“ tvrdil, že psi jsou čistokrevní, nemá doklady o jejich původu. Měl jsem však jednu jistotu, protože oba dva „rodiče“ byli na jednom dvorku.
Původně jsem si myslel, že můj pes se bude jmenovat „ROK“, protože jsem byl mimo domov celý rok. Když jsem však viděl na dvoře jeho obrovského a strašidelně vypadajícího otce, zeptal jsem se gazdy, jak se jmenuje a on mi sdělil že „Medo“ (v srbochorvatštině to znamená medvěd), bylo mi jasné, že můj první pes, za kterého jsem tehdy zaplatil 50 marek, se bude jmenovat „Medo“.
Problémem však bylo, že kvůli mému odletu domů jsem musel mého Medouše odebrat v necelých pěti týdnech od matky. Návíc až po několika letech jsem se někde dočetl, že pes by se do jednoho roku věku vůbec neměl přepravovat letecky ale doma jsme ho s manželkou vypiplali a on, i přes to, že tomu tehdy veterinář nevěřil, vyrostl ve velikého, dobrosrdečného ochránce rodiny, se kterým vyrostli obě dvě dcery a který vážil 65 kg a dožil se téměř 11 let.
Samozřejmě, že to nebyl problém jedinný. Medo rychle rostl ale byl samozřejmě stále ještě štěně (s rozumem jako dítě) a já ho nemohl dát na zahradu aby nám ho někdo neukradl a tak s námi bydlel, k „radosti“ všech sousedů, na sídlišti ve třípokojovém bytě. Až když mu bylo asi 8 měsíců, začal jsem ho zvykat na zahradu. Nejprve jen několik hodin a sledoval jsem ho z protějšího kopce dalekohledem, potom už půl dne, přez noc a nakonec se stala zahrada jeho trvalým domovem. Nikomu, kdo má, nebo měl mladého Šarplanince nemusím popisovat kolik ovocných stromků mi okousal, kolik děr vyhrabal, kolik věcí zničil, ale také kolik radosti jsme s ním zažíli. Vlastně od jednoho roku s námi jezdil na Berounku, kde v pohodě zvládal jízdu v člunu, ale hlavně když my jsme seděli někde v „kelímkárně“ na pivu, tak Medouš střežil stany, čluny a veškerý materiál. Za celý svůj život nikoho nekousl ani jinak nezranil. Vždy jen stačilo, aby „zahrozil“. Byl tak mohutný a uměl tak vycenit tesáky, že se nikdo k našim věcem a ani k plotu u zahrady raději ani nepřiblížil.
Zažili jsme s ním mnoho krásných chvil a až po mnoha letech, mohu vlastně potvrdit všechno to, co jsem se později o tomto plemeni dozvěděl na internetu nebo v různých knihách a brožurách. Zmíním alespoň jednu věc a to, že je to plemeno velice inteligentní a že není třeba ho nějak moc cvičit. Když byli Medovi asi dva roky, neznalý všech informací, které jsem posbíral až později, jsem s ním vyrazil na psí cvičiště. V roce 1996 ani „pejskaři“ toto plemeno moc neznali a tak nás zařadili do kroužku s vlčáky, kteří dle Medova názoru, úplně nesmyslně útočili na „vycpaného chlapa s rukávem, ohánějícího se klackem a něco neustále hulákajícího“. Zatím co se vlčáci „rozčilovali“ a zakusovali do připraveného rukávu, Medo v klidu seděl a prohlížel si toho „vycpaného chlapa“ který mimo jiné utrousil, že je to pes na ho…. To ale neměl dělat, protože hned jak se k nám otočil zády, Medo vyrazil, vytrhl se mi z vodítka, zakousl se „chlapovi“ do vycpané zadnice a povalil ho na zem. Samozřejmě že jsme byli s Medoušem ze cvičáku vykázáni a již nevpuštěni ale já jsem se až později dočetl, že to má Šarplaninec v genech po svých předcích. Když někdy jeho otec nebo děda bránil stádo před mnohem větším medvědem, také se mu nepostavil čelem, ale počkal si až „protivník“ poodhalí nějaké slabší, nechráněné místo a pak teprve zaútočil, proto že jedině tak měl šanci uspět a přežít. Jen díky těmto instinktům a inteligenci se toto plemeno osvědčilo a přežilo až dodnes. ( Tato příhoda se mi doopravdy stala a mohu tím tedy "do písmene" potvrdit velice podobný příběh, který je popsán v brožuře "Šarplaninec")
Bylo by samozřejmě ještě mnoho příhod které bych tu mohl vyprávět, bylo by to asi i na samostatnou knihu, ale myslím si, že vám, kteří toto plemeno také obdivujete a vlastníte, to nemusím vyprávět.
Náš druhý Šarplaninec – Bára.
Když bylo Medovi asi šest let, rozhodli jsme se, že si po něm pořídíme potomka. Spojil jsem se tehdy s některými majiteli fen a nabídl Medouše ke krytí. Bohužel v té době se mezi chovateli ještě nemluvilo o „oživení chovu“ a o dovozu psa přímo z jeho domoviny tzv. „izvornym“, jako dnes a nikdo si tehdy nechtěl „prznit“ svoji papírovou fenu. Po dlouhém hledání jsme objevili jednu asi roční fenku. Byla narozená už v ČR ale rodičům rovněž dovezeným přímo z bývalé Jugoslávie a tedy nepapírovým. Její majitelé ji nemohli z rodinných důvodů dále chovat a tak jsme ji adoptovali a přivezli domů k Medovi.
Jmenovala se Bára, stejně jako naše druhá dcera. Měli jsme obavy, jak spolu budou s Medoušem vycházet. Obavy byly, ale zbytečné. Byla to láska na první pohled. Ti psi se opravdu milovali a Medo, kterému v té době bylo už kolem osmi let, úplně ožil. Když nastal čas hárání, tak to nebylo krytí, ale opravdu „milování“. Bohužel, Bára nemohla otěhotnět. Vyzkoušeli jsme úplně vše, včetně inseminace, ale veterinář nakonec zjistil, že Barča štěňata mít nemůže. Mrzelo nás to, ale mělo to alespoň jednu kladnou věc. Nemuseli jsme už více, s našimi dětmi řešit tzv. sexuální otázky, vše viděli na názorných ukázkách, na přírodě.
Po úmrtí Medouše, zůstala Bára sama a hodně dlouho se z toho vzpamatovávala, ale čas běžel a i s ní máme spousty nádherných zážitků a vzpomínek. Barče vlastně vděčíme za to, že když jsme na zahradě začali stavět rodinný dům, obešlo se vše bez krádeží i přez to, že parcela se nachází na samotě za městem. Bára vše ohlídala. Na rozdíl od Medouše, možná proto, že nebyla tak veliká, byla ale zase ostřejší a při střežení několikrát použila na nevítaného „návštěvníka“ i zuby....
Když bylo Báře deset let a chystala se do psího důchodu, pořídili jsme si Nessi. V té době jsem byl pracovně v Kosovu a přímo jsem se pohyboval v pohoří Šar a setkával se se Šarplaninci v jejich domovině. Dcery mě přemlouvaly abych přivezl nového "Medouše" ale nebyl rok 1994 ale 2010 a doba se změnila. Již bylo nemyslitelné převézt štěně jen tak přez hranice, natož vojenským speciálem a pod blůzou od maskáčů. Proto jsme po mém návratu nastudovali inzeráty a vyrazili jsme si do Klášterce nad ohří pro našehoho prvního "papírového" psa. Nessi se s Bárou rychle skamarádila. Zpočátku měla Nessi ze své starší kamarádky respekt ale postupně se od ní vše učila a začala se podílet na střežení zahrady.
Nyní je Báře již 13 let, což je na takového velkého psa úctyhodný věk. Nessi jsou tři roky, což je ten ideální věk pro to, stát se psí mámou a proto jsme v květnu 2014 vyrazili na námluvy do Štětí za fešákem Barinem.............